Vliv osobnosti E. T. Setona na vznik a vývoj hnutí woodcraftu

Ernest Thompson Seton je osobnost, která je pro vznik a vývoj hnutí woodcraftu klíčová. Nikdo po něm neměl na charakter i praktickou stránku hnutí takový vliv. Hnutí se od doby svého vzniku v některých zemích nutně odchýlilo od Setonovy původní předlohy. Stalo se tak přičiněním lidí, kteří myšlenky převzali, volně je aplikovali, ale se Setonem blízce nespolupracovali. Původní hnutí se po Setonově smrti buď zcela transformovalo do jiné podoby (Woodcraft Rangers v USA, Woodcraft Folk a OWC v Anglii), nebo zaniklo (Kibbo Kift v Anglii, Gozdovniška liga ve Slovinsku). Jen v jediné zemi zůstalo věrné původní předloze – v Československu. Proč tomu tak bylo? Odpověď hledejme v povahových rysech Setona a v důsledcích jeho vlastní výchovy.

Seton se narodil na pomezí Skotska a Anglie a můžeme-li mu věřit, pocházel ze starého skotského rodu. Přijmeme-li teorie o typických národních rysech, pak není divu, že Ernest byl odmalička paličatý a bojovný a velmi konzervativní. Projevovalo se to v častých pranicích se spolužáky a v raném věku v zavilé snaze prosadit se jako malíř (opakovaně neuspěl v Paříži a na vystavení obrazu Marné čekání na výstavě v Kanadě došlo až po sérii intrik, díky kterým se vyřadil z umělecké obce). Pokračovalo to v soubojích s kritiky jeho povídek, zejména ve střetu s uznávaným přírodovědcem Johnem Burroughsem ohledně skloubení vědeckého základu příběhů a fikce. Střety pokračovaly v pozdějších letech – Seton se fakticky rozešel s dlouholetým kolegou Danem Beardem a pustil se do sporu s Baden Powellem ohledně plagiátorství. Jedním z největších rivalů mu byl James E.West, první výkonný ředitel Amerických skautů (Boy Scouts of America). Zmíněné spory zcela jistě živila i jeho netolerance. Když jsem byl v roce 1994 v Seton Village a rozprávěl jsem tam o Setonovi s jeho adoptivní dcerou Dee, dozvěděl jsem se mnoho zvláštností. Jednu jsem si zapamatoval navždy.

Na závěr rozhovoru Dee poznamenala: „Bylo příjemné hřát se v tatínkově přítomnosti, ale bylo třeba mít se na pozoru, aby se mu člověk nepřiblížil moc blízko. Měl v sobě oheň, který mohl ošklivě pálit.“

Setonovo dětství bylo zcela ovlivněno kalvinistickým náboženstvím a jeho důrazem na asketický život a přísnou morálku. Škola byla pod vlivem kázání o hříšnosti početí a zatracení do pekla. Seton se narodil v době vlády královny Viktorie, tedy v době velké prosperity a bouřlivého rozvoje monarchie. Matka byla velmi zbožná, ale přívětivá a láskyplně se věnovala dětem. Otec byl despota a skutečnost, že Ernest byl benjamínek, možná přispívala k tomu, že od otce schytal lecjakou ránu i neoprávněně. V každém případě to vyvolalo reakci a Ernest utíkal z domova a z reality alespoň na chvíli do přírody za město.

Už jako dítě byl Seton velmi trpělivý a vnímavý. Komická je historka o tom, že mu matka říkávala: „Jsi strom a stromy se nehýbají.“ Malinký Ernest potom dokázal dlouhé minuty sedět bez hnutí a pozorovat své okolí. Tento povahový rys mu později posloužil ve schopnosti soustředit se na malířské dílo a strávit u stojanu nebo u kreslířské desky nekonečné hodiny. Nepochybně se projevil v preciznosti se kterou tvořil svá literární díla. Povídky doprovázel nenapodobitelnými kresbičkami a woodcrafterské příručky pro něho typickými kreslenými návody.

Baroniální aspirace ovlivnily jeho život zásadním způsobem. Seton po celá léta usiloval o uznání svého jména. V průběhu mnoha let vystavěl několik sídel, což ho stálo nemalé prostředky a úsilí. Ať to bylo sídlo, které nazval Wyndygoul a které sám projektoval, nebo de Winton, Little Peequo či na konci života Seton Castle poblíž Santa Fe v Novém Mexiku. Oženil se s Grace Gallatinovou, ženou aristokratického vystupování. Jen těžko mohl předpokládat, že s ním bude sdílet jeho zájem o divočinu. Seton si dal velmi záležet na tom, aby byl vídán ve společnosti tehdy známých a zámožných lidí. Jeho přátelství s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem trvalo celý život.

Setona naprosto fascinovala divočina a studium života nejrůznějších tvorů - vysoké zvěře i malých obyvatel prérie - jej odvádělo do úplně jiného světa než kterým byl New York a celý americký Východ, kde se rodila zcela jiná Amerika než jak ji znával ze svého dětství. Dokázal sám v pustině trávit celé týdny a sledovat stopu jediného zvířete, aby pochopil příběhy jeho života. Zcela jistě jej v jeho příklonu k americkému Západu ovlivnily teze amerického historika Fredericka Jacksona Turnera o americkém pohraničí a jeho vlivu na formování národní povahy Američanů.

Paličatost a svéhlavost, přesvědčení o vznešeném původu a vědomí o kořenech ve Skotsku se projevily hned v počátcích woodcrafterského a skautského hnutí. Seton byl sice bytostně svázán s americkým Západem, nikdy se ale necítil být Američanem nebo Kanaďanem; není mi znám jediný projev patriotismu. Dokonce poslechneme-li si záznam jeho hlasu, slyšíme angličtinu Skota. O americké občanství požádal až v roce 1931. To že na to nespěchal se mu vymstilo. Skutečnost, že nebyl americkým občanem využil James West jako záminku, aby Seton nemohl vykonávat funkci náčelníka amerických skautů a aby jej tedy konečně po mnoha osobních srážkách odstranil z vedení.

Nesoulad ve vztahu k otci a velmi rigidní náboženská výchova vyvolaly silnou reakci. Seton tíhnul k volnomyšlenkářství, není tedy divu, že sympatizoval s kvakery. Učarovali mu též zednáři – odtud pramenila jeho víra ve vytvoření lidského bratrství cestou woodcraftu. Od zednářů přejal koncept spolčování se v lóžích – vždy s nádechem jisté tajemnosti. Přitahovaly jej politické názory socialistů. Není tedy divu, že od začátku zdůrazňoval svobodnou interpretaci myšlenek woodcraftu. Jen nastiňoval ideje, nevytvářel žádná dogmata. Decentralizace woodcrafterských organizací byla tak důsledná, že se jim nakonec stala brzdou. Zhlédl se v životní filozofii indiánů a nekriticky je obdivoval. Indiána vybral jako vzor woodcraftu a přes naléhání přátel, že tím hnutí poškodil, tvrdošíjně trval na svém. Poselství rudého muže, které napsal již jako stařec, je v některých pasážích značně neobjektivní a indiánům nekriticky straní. Některé formulace zavání mesiášstvím. Na vzoru indiána trval i v době, kdy byla skautská organizace již jednoznačně úspěšnější a Seton se dostával mimo hlavní proud výchovy mládeže. Na sklonku života, ve třicátých letech, otevřeně obdivoval společné vlastnictví půdy u indiánů a jejich způsob sdílení prostředků, které my nazýváme výrobními prostředky, a nepokrytě je dával za vzor bílým Američanům. V jistém smyslu tedy obdivoval principy komunizmu. (Zde se možná skrývá důvod, proč byly Setonovy knihy nejen tolerovány, ale i vydávány v komunistickém Sovětském svazu a v Československu i v době normalizace.)

Začátky woodcrafterského hnutí byly velmi slibné. Seton vložil do organizační práce veškerou energii - dokonce na krátký čas omezil psaní povídek. (Koneckonců byl již materiálně zajištěn). Jaký byl skutečný popud k práci s mládeží? Když zakládal Woodcrafterské indiány bylo mu již čtyřicet let a jeho hvězda spisovatele strmě stoupala. Vděčí Liga za svou existenci Setonově snaze využít další příležitosti prosadit se a nebo v něm prostě uzrálo přesvědčení, že musí pomoci dětem a mládeži k jinému dětství než měl on sám? Altruismus Američana to byl stěží-necítil se být Američanem. Prostě nevíme.

Nejpříznačnější je skutečnost, že naprostá většina práce vynaložené při formování a rozvíjení hnutí byla jeho autorství. Veškeré zásadní teze a publikované články, Svitek březové kůry a další příručky napsal bez přispění jiných autorů. Nespojil se k úzké spolupráci s nikým z blízkých spolupracovníků. U zakládání skautské organizace stála celá řada lidí, kteří si rozdělili práci. Seton měl v době největší slávy Ligy poradní sbor, v ústředí Ligy pracovali oddaní lidé, ale pokud se nemýlím, nestála vedle něho osoba, se kterou by spoluvytvářel program, a která by se vedle něho výrazněji prosadila. S výjimkou Julie, jeho druhé ženy, která se mu stala na sklonku života opravdovým souputníkem a všemožně jej podporovala. Jejich souznění bylo tak silné, že jej byla ochotna následovat v jeho úniku na Jihozápad, kde spolu realizovali projekt indiánské lidové univerzity. Byla to Julia, kdo tlumil jeho mnohaleté vášnivé spory se skautskými funkcionáři, které vždy utichly, aby za nějaký čas znova ožily z důvodů, jež se nezúčastněnému pozorovateli mohou jevit jako malicherné. Dlouho po jeho smrti věnovala Julia většinu jeho knih, přírodovědných i indiánských sbírek skautské organizaci. Dnes jsou tyto věci umístěny v Setonově vzpomínkovém muzeu a knihovně na skautském ranči v Philmontu ve státě Kansas. Je to tedy zásluha Julie, že skauti dnes považují Setona za jednoho z otců-zakladatelů.

Po Setonově smrti se hnutí velmi rychle rozpadlo. Je těžko uvěřitelné, že organizaci, která měla před druhou světovou válkou osmdesát tisíc členů dnes v Americe zná jen hrstka sběratelů Setonových knih a jakékoli pátrání po lidech, kteří by tam aktivně provozovali woodcraft, je marné. To vše je patrně důsledek Setonovy neochoty podřizovat se komukoli a nechat mělnit své názory. Setonova vášeň pro divočinu je trestí woodcraftu. Příroda je pro Setona a jeho věrné následovníky nejenom předmětem studia a místem, kde se odbývá veškerá činnost, ale také prostředkem výchovy charakteru a celoživotního vzdělávání. Fascinace nezkrocenou divočinou vedla ale u Setona také k neschopnosti vyrovnat se s materiálním pokrokem Ameriky a k jeho faktickému rozchodu s většinovou společností. Seton žehral na nevratné změny, které navždy poznamenaly tvář původní Ameriky a vinil z toho dravý a bezuzdný kapitalizmus. Okruh přátel a lidí, kteří mu rozuměli se tak neustále zmenšoval a Setonův věhlas záhy po jeho smrti pohasnul. Vyhasnutí této záře vrhlo stín i na woodcrafterské hnutí. Stalo se málo početným hnutím, které při pohledu z venku vyvolává u nezasvěcených lidí údiv, úsměv a nepochopení. Po Setonově smrti byly pokusy překročit tento stín jen velmi ojedinělé. Zůstává otázkou, zdali se o to někdy pokusí novodobá Liga lesní moudrosti u nás.