Šibal v arapažském ústním podání

Zdeněk Salzmann

Velkou většinu tradičních pohádek severoamerických indiánů můžeme zhruba rozdělit do pěti žánrů: stvořitelské mýty, zvířecí manželé a manželky, cesty do jiného světa, dobrodružství kulturních hrdinů a šibalské příběhy. Poslední žánr je velmi populární. Šibalské příběhy, jejichž je na sta, jsou nejen zábavné, ale často mívaly i výchovný účel připomínaly dětem, které je s velkým zájmem poslouchaly, jaké následky nepřístojné chování může mít.

Slovo šibal překládám anglické slovo trickster. Šibal je velmi zajímavá mýtická postava. Občas vystupuje jako přetvořitel (transformer), tj. jako kulturní hrdina, který dává vznik současnému řádu světa z řádu předešlého, ale většinou je to rozpustilec: někdy si libuje ve smyslném počínání a lišáckých podvodech, jindy je odvážný a vychytralý, a jindy zase je to chamtivá a domýšlivá figura vystupující jako žrout, zloděj nebo hlupák. Nezdráhá se například svést vlastní dceru, a v ústním podání jednoho kalifornského kmene si ji dokonce uvaří k večeři, když během dne nic neuloví a má velký hlad.

V ústním podání indiánských kmenů se objevují různé šibalské postavy – například Krkavec, Sojka, Králík nebo Kojot (Canis latrans). Kojot zaujímal v mnoha indiánských kulturách zvláštní postavení a vyskytoval se v pohádkách velmi často. Protože tu mluví o folklorních postavách, píšu je s velkým počátečním písmenem, abych naznačil, že nejde o zvířata jako taková. Spíše tu běží o mýtické postavy, které měli tolik lidských vlastností, že je posluchači považovali za lidi. Takové přeměny mezi lidskou a zvířecí podobou se v indiánských pohádkách často nacházejí.

I když byly šibalské příběhy oblíbené zvláště za dlouhých zimních večerů, u mnoha kmenů bylo vyprávění těchto pohádek v letních měsících zapovězeno; věřilo se totiž, že porušení tohoto zákona by způsobilo, že se letní počasí příliš ochladí, že nebude pršet, že když by se to kojot dozvěděl, velmi by se rozzlobil, anebo že by chřestýš uštkl vypravěče nebo jeho posluchače. V arapažské (Arapaho) ústní slovesnosti vystupuje jako hlavní šibal Nihósó nebo Kojot, a občas oba dva. (Jméno Nihósó, které jsem pravopisně zjednodušil, znamenalo původně pavouk, později přibralo význam běloch, a v ústní slovesnosti Arapahů se navíc vztahuje na jejich hlavního šibala.) Velkou sbírkou arapažských pohádek pořídili na začátku 19. století američtí antropologové George A. Dorsey a Alfred L. Kroeber (Traditions of the Arapaho, 1903). Ze 146 pohádek této sbírky je šibalských příběhů na padesát. Tehdy se publikaci obscénních příběhů seriózní nakladatelství vyhýbala, a protože tito dva antropologové nechtěli materiál svých terénních výzkumů cenzurovat, přeložili choulostivé pasáže do latiny. (Dnes by se ovšem všechno otisklo doslovně.) Pro zajímavost uvedu z jejich sbírky jednu krátkou pohádku tohoto druhu v původní anglickolatinské verzi.

Nih`ançan and his daughter

N. had a wife and a beautiful daughter. He pretended to be sick. He seid: “Do not bury me in the ground, but on a tree, and do not bind me up!“ Then he pretended to die, and they buried him and mourned for him. At night he descended, covered one eye with clay, and went to the tent. Virgo sola dormiebat, cui; “Mecum lectum partire,“ cantabat.

IIIa autem lectum partita esta ac eum recepit. Mox dixit: “Hic homo patris mei similis est,“ Mater, eius pars dimidia patris similis est, “Tace, pater tuus iam diu mortuus est,“ respondit mulier. Deinde cum argilla de N. oculo decidisset, virgo iterum: Pater hic vero est, mater,“ Cum mulier scrutata esset, ipse re vera erat; quem fuste sumpto verberavit.

V obou pohádkách, které následují, se vyskytuje šibal Nihósó. V první pohádce chce Nihósó oklamat Kojota, ale nakonec je Kojotem oklamán on, protože není schopen ovládnout svou chlípnou povahu. Magické číslo v indiánských pohádkách je čtyři, v pohádkách Starého světa zpravidla tři.

Druhá pohádka je zajímavá tím, že se tance slunce – obřadu, kterého si dodnes Arapahové velmi váží – zúčastňují myši, které se nejdříve jeví jako lidé. Nihósó má sice na svých cestách různá dobrodružství, ale nakonec oklame svou manželku lží a dobře to s ním dopadne. Mám tyto dvě pohádky ve svých poznámkách už z konce čtyřicátých let, kdy jsem dělal u Severních Arapahů terénní výzkum, ale varianty obou byly zaznamenány už dříve. Jsou to bez pochyby staré šibalské pohádky. Uvádím je v českém překladu z arapažštiny.

Nihósó a Kojot

Nihósó se procházel podél řeky a potkal Kojota. „Vždycky mě moc dopálí, příteli, když slyším, jak jsi prohnaný. Co takhle kdybychom uspořádali soutěž a zjistili jednou provždycky, kdo z nás dvou je chytřejší,“ řekl Nihósó. „Moc se mi do toho nechce,“ odpověděl Kojot, „dobře vím, jaký ty jsi chytrák.“ Nato Nihósó: „Vůbec ne! Budeme soutěžit a uvidíme, kdo je chytřejší.“ „Nebudu s tebou soutěžit, tys příliš mazaný,“ řekl Kojot a odběhl.

Nihósó Kojota předešel a položil se mu do cesty v podobě bizoní krávy. Kojot krávu obešel, očichal ji a řekl: „Tohle mi nedělej, vím, kdo jsi!“ Nihósó Kojota znovu předešel a položil se mu do cesty tentokrát jako los. Kojot ho očichal ze závětrné strany – zase to byl Nihósó – a Kojot mu řekl: „Tohle mi už nedělej.“ Pak ho Nihósó opět předešel, lehl si na cestě v podobě antilopy, ale opakovalo se totéž, co se už stalo dvakrát předtím. Po čtvrté se Nihósó proměnil v srnce. Když ho Kojot ze závětrné strany očichal, poznal, že je to Nihósó, a varoval ho: „Tohle mi už víckrát nedělej!“

„Tak a teď se pokusím nachytat Nihósóa já,“ řekl Kojot. Předběhl ho a změnil se v mladou ženu, která seděla u cesty. Měla na sobě volný domácí plášť. „Kampak jdeš, ženo, chybí ti něco?“ zeptal se Nihósó. „Moje matka mi tak vyhubovala, že jsem se rozzlobila a odešla z domova,“ odpověděla žena. „Matka za mnou ještě volala, abych šla k tobě, Nihósóovi, protože jsi můj bratr.“ „Kdepak tvůj bratr, to se mýlíš, já jsem tvůj švagr. My nejsme příbuzní,“ řekl Nihósó. „Ale maminka za mnou volala, že jsem tvá sestra a že musím u tebe zůstat, než se zase vrátím domů,“ tvrdila mladá žena. Nato ji Nihósó uchopil, položil ji na zem a už se chystal se s ní pomilovat, když se mladá žena najednou proměnila v Kojota, odskočila od Nihósóa a zmizela v křoví. „Já jsem jen žertoval,“ omlouval se Nihósó. „To je možné,“ odpověděl Kojot z křoví, „ale já jsem tě pěkně obalamutil,“ a se smíchem na Nihósóa zavyl.

Nihósó a myší tanec slunce

Když Nihósó stvořil muže, ženu a ostatní věci, začal chodit od jednoho místa k druhému, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Když se jednoho dne procházel kolem řeky, na jejíchž obou březích byly stromy, objevila se před ním kruhovitá mýtina a na ní Nihósó uviděl tábor. Protože se z tábora šířil hluk, Nihósó se zastavil a řekl: „Musím se podívat, co se tam děje.“

Uprostřed tábora stálo malé loubí, a všude kolem bubnovalo, zpívalo a tancovalo mnoho lidí. Nihósó se nakonec jen stěží protlačil kupředu, strčil do loubí hlavu, ale hned nato ji nemohl zpátky vytáhnout – hlava mu totiž zůstala vězet v losí lebce, a ti lidé, kteří kolem tancovali a zpívali, byly myši. Myši tam konaly tanec slunce.

S hlavou v losí lebce se Nihósó otočil a snažil najít cestu, po které přišel. „Vím, že u řeky rostou vrby a topoly,“ řekl Nihósó a hmatal kolem sebe, aby stromy na břehu našel. Konečně pod sebou našel písčinu, která musela být vedle vody, a vlezl do řeky. Bylo tam dost hluboko, a proto se Nihósó položil na znak a dal se unášet vodou.

Nedaleko od tábora se v řece koupaly dívky. Když uviděly na vodě plout losí lebku, jedna z nich navrhla, aby ji vylovily. Pomocí lana děvčata lebku zachytila, vylovila ji, a tu se objevil Nihósó. Dívky ho ihned poznaly a volaly: „Tohle je přece Nihósó!“ Ten je požádal, aby ho něčím tvrdým udeřily do temena, a když tak učinily, losí lebka se otevřela a dívky uviděly i Nihósóovu tvář. Nihósó se smál a pěkně je všechny pozdravil: „Jsem rád, že vás zase po dlouhé době vidím, sestry.“ Děvčata se ho pak zeptala: „Copak bys chtěl, Nihósó? Potřebuješ něco?“ Nato Nihósó: „Cítím se moc unavený a potřebuji si trochu odpočinout. Nemáte-li námitky, položím si vám do klína hlavu.“ Nihósó měl sice v úmyslu si s děvčaty trochu pohrát, ale byl skutečně tak znavený, že brzy usnul. Když ho děvčata odvšivila, odešla a nechala ho ležet na břehu. Nihósó se probudil a svrběla ho hlava. Začal se na hlavě škrábat a ke svému překvapení zjistil, že má vlasy plné ostnatých semen z plevele, který poblíž rostl. „Co mám dělat?“ postěžoval si Nihósó a rozhodl se, že si bude muset ostříhat vlasy, aby se těch bodlavých semínek zbavil.

Vlasy si ostříhal a vydal se na cestu domů. Když uviděl své týpí, začal hlasitě naříkat, a jakmile vešel dovnitř, řekl manželce, jak rád ji vidí zdravou. „Když jsem slyšel, že naše týpí napadli nepřátelé a zabili tě, hned jsem začal držet po tobě smutek a ostříhal jsem si vlasy. Jsem tak rád, že jsi živa a zdráva.“

Dnes už je jen velmi málo dobrých arapažských vypravěčů. Byli to vesměs staří muži, kteří ještě ovládali svůj rodný jazyk a dobře si pamatovali tradiční pohádky z vyprávění svých dědečků. Dnešní arapažská mládež se už natolik přizpůsobila americké společnosti, která ji obklopuje, že se baví ve společnosti přátel stejného věku a večer se dívá na televizi.