Zajímavé články



Jednotlivé slavnosti a obřady

„Brát je snadné a na první pohled se může zdát, že brát je příjemnější, ale to pravé je dávat. Jen tehdy to má cenu, jestliže v tobě zůstane velká prázdná díra. Jestliže si ten druhý něco z tebe vezme a ponechá tam díru, kterou můžeš cítit, pak to něco znamená.„ Elliot Arnold

I. Úvod

V celém textu je třeba rozlišovat dva základní typy slavností. Jednak ty, které se používají víceméně ve všech kmenech a jednak ty, které má ten který kmen jako svou zvláštnost. Zde se budu zabývat pouze těmi slavnostmi, které jsou typické pro současnou Ligu lesní moudrosti. Je nutné také říci, že práce neobsahuje jejich úplný výčet. Několika se budu zabývat velmi podrobně, ostatní jenom zmíním z důvodu nedostatku prostoru.

V této kapitole se budu snažit rozlišit, která z popisovaných činností je obřadem a která slavností. Bude-li vyložena symbolika obřadu (tzn., jak si lidé jednotlivé části vykládají), budu se občas snažit postihnout to, jak si tito jednotlivci pramen obřadu upravují. Cílem však bude spíše popsat praxi.

II. Obřady

1. Dýmkový obřad.

Celý dýmkový obřad převzal Ernest Thompson Seton přímo od Indiánů. Symbolika a výklad k němu se vážící jsou rovněž indiánské. Existuje mnoho jeho podob. Vlastně každý dýmkový obřad je jiný, protože každý člověk jej dělá jinak. Popíšu zde ten, který lze patrně vidět nejčastěji. Jedná se o základní podobu tohoto obřadu.

Obřad se koná při mnoha rozličných příležitostech, nejčastěji při zahájení sněmu (viz níže), při zahajování společných akcí (táboření, setkání kmenů ap.) nebo v potní lázni (viz níže) a podobně.

Používá se k němu dýmka podle indiánského vzoru, která má hlavičku vyřezávanou z kamene (catlinit, mastek či opuka) a troubel ze dřeva. Pro obřadní účely se vyskytuje ve většinou ozdobené podobě (pera dravců, korálky, kožešiny, stuhy, koňské žíně a podobně). Každá dýmka bývá uložena v dýmkovém vaku, vytvořeném většinou rovněž podle původní indiánské předlohy. Jde většinou o pouzdro z jelenice, pošité korálky či urzoními ostny. K dýmce přísluší ještě dusátko, kterým se pěchuje tabák, váček na tabák a to, zda k ní patří další věci (mušle na očišťování dýmky, bylinky a další) už závisí na tom kterém obřadníkovi.

Obřad vykonává většinou ligový nebo kmenový ohnivec (podle charakteru akce), případně někdo jiný, kdo k tomu má nejlepší předpoklady nebo už jej někdy dělal (týká se to zvláště menších akcí, kde je obřad třeba udělat).

Nejprve vyvolávač - v případě, že se obřad koná venku - svolá všechny lidi (nebo část) na určené místo. Obřadník si připraví dýmku a ostatní potřeby na místo, kde se obřad bude konat. Již předem požádal někoho, aby mu zapálil oheň třením dřev. Všichni zatím přijdou a v tichosti se postaví do kruhu kolem obřadníka. V tichosti zůstanou po celou dobu obřadu. Jsou oblečeni obvykle ve slavnostním oblečení (tzn. slavnostní indiánský či jiný oděv).

Jakmile se všichni shromáždí, pověřený člověk začne sám od sebe rozdělávat oheň. Když se mu to podaří (a k tomuto úkolu se obvykle volí lidé, u nichž je zaručeno, že se jim to povede rychle, hlavně v zimě), postačuje obvykle přefoukat jiskru do troudu, jehož jeden kousek obřadníkovi podá. Ten s ním zapálí mušli s nadrcenou šalvějí tak, aby dýmala, a rozdělávač ji podrží. Obřadník potom vezme dýmku a několikrát ji protáhne dýmem. Považuje se to za vyčištění dýmky. Tento úkon byl převzat nikoli od Setona, ale od Indiánů. Zde obřadník často zpívá jednu z písní k vysvěcení místa. Druhým kouskem pak rozdělávač zapálí obřadníkovi dýmku.

Obřadník potom dýmku kouří. Obrací přitom dýmku, kterou drží oběma rukama za hlavičku a troubel, do čtyř světových stran a směrem nahoru a dolů. Přitom v každému směru pronáší určitá slova, která nejsou dána, až na to, že se jimi obrací ke čtyřem směrům, Matce Zemi a Velkému Duchu. Zakončí lakotským zvoláním "Wakantanka wakan nakanči čandý ejapeyavo" a českým "Velký duchu, touto dýmkou, symbolem sněmu, míru a bratrství, tě prosíme o..." a přidá speciální žádost.

Nakonec dýmku vyčistí. Popel se vysype většinou do mušle se šalvějí a obsah se pak uloží na oltářík v týpí. Dýmku uloží do vaku. Obřad s dýmkou mohou doprovázet menší rituály (např. obcházení lidí v kruhu s mušlí či nádobkou s doutnající šalvějí či jinou bylinou, kouření dýmky a jiné).

Dýmku - pokud se posílá dokola - není potřeba kouřit, stačí se dotknout troubelí ramen a hlavičkou srdce.

2. Obřad potní lázně.

Obřad přejatý od Indiánů už Setonem. Jeho symbolikou je to, že se lidé očistí tělesně i duševně. A opět - i zde je provedení obřadu individuální. Symbolika potní chýše (viz níže) - pokud se dodržuje - ovšem odpovídá té indiánské.

Obřad se koná nejčastěji před sněmem, před bděním či svatbou. Někdy se používá pouze jako příjemná koupel. Někdy slouží jen tomu, aby si lidé uvnitř dokázali, co vydrží jejich tělo.

Pro některé lidí, kteří jej dělají, je cílem, aby se lidé v potní chýši cítili příjemně.

Nejprve se musí postavit kupolovitá chýše z vrbového proutí, která se pokryje tak , aby dovnitř nevnikalo světlo. Tato chýše v tom nejjednodušším indiánském výkladu představuje kruh universa. Uprostřed se vykope nehluboká jáma. Dále před chýší se postaví oltář. Oltář a jáma se spojí cestičkou, hromádkou podobnou dlouhému hadu, nasypanou z hlíny vykopané z jámy. V určité vzdálenosti od oltáře se založí ohniště, kde se rozpálí kameny.

V indiánském náboženství oltář symbolizuje Otce Nebe, Velkého Ducha. Jáma uvnitř je Matkou Zemí. Pára, která stoupá z kamenů, je jejím dechem. Cestička, která spojuje oltář a jámu, je symbolickým znázorněním spojení Nebe se Zemí. Přísně se dodržuje tuto cestičku nepřekračovat, protože to údajně přináší smůlu (tvrdí woodcrafteři) a přerušuje spojení mezi Nebem a Zemí (tvrdí Indiáni).

Pro obřad je dále potřeba dýmka a její součásti a dva dostatečně dlouhé vidlicovité klacky na přenášení kamenů.

U hlídání ohně se střídají lidé podle toho, jak mají čas, ale vždycky tu někdo je. Chce-li někdo u ohně meditovat (např. ohnivec), bývá jeho přání vyhověno. Vždy to záleží na dohodě nebo na postavení jednotlivých členů ve kmeni. O věci spojené s obřadem se tak stará člověk, který má vyšší postavení.

Asi za hodinu se kameny rozpálí. Potom si všichni účastníci odloží šatstvo vedle chýše (jen málokdy na ni) a nazí vlezou dovnitř. Pokud to není skupina, která se dobře zná, nebo jsou tu děti či z jiných důvodů, chodí se dovnitř v plavkách nebo bederních rouškách (muži), do kterých se účastníci převlékli jinde a již dříve.

Záleží na dohodě mezi lidmi nebo těmi, kdo obřad připravili, zda půjdou dovnitř muži i ženy spolu. Nejdou-li pohromadě, koná se pro ženy vždy druhá potní lázeň bezprostředně po mužích.

Pomocníci nejčastěji z řad účastníků potní lázně (nazývané též initi podle původního indiánského názvu) nebo méně častěji z řad těch, kdo se neúčastní, tam nanosí kameny. Koná-li se uvnitř obřad s dýmkou, podá ji pomocník obřadníkovi, který se jí dotýká prvních čtyř nebo šesti kamenů.

Poté, co jsou všechny kameny uvnitř, zavře se pokrytí chýše a obřadník vykoná dýmkový obřad. Ten se ne vždy koná. Závisí to na cíli potní lázně. Dýmka pak putuje dokola a každý se jí dotýká svého těla nebo ji kouří. Když se vrátí k obřadníkovi, otevře se na jeho pokyn překryv a pomocník ji opře venku o oltář. Dovnitř se podá vědro s vodou a zavře se.

Pomocník obřadníka uvnitř nebo méně častěji začne lít vodu na rozpálené kameny. Pára stoupá a naplňuje chýši. Během - většinou - dalších čtyř otvírání se zpívají indiánské i jiné vážnější písně, hovoří se na vážná i nevážná témata, vyslovují se díky. Zkrátka to, co je zrovna aktuální a proč se lidé v potní lázni sešli. Během pauzy se lidé mohou šlehat metličkami, pít, dojít si ven na záchod nebo se svlažit.

Po čtvrtém kole se dveře po závěrečné modlitbě kmene Omaha, otevřou a všichni vybíhají ven. Svlaží se v potoce či rybníce, vodou z barelů nebo se vyválí ve sněhu. Poté se všichni rozcházejí. Obřadník uloží své předměty a odnese je také. Po potní lázni obvykle následuje chvilka odpočinku.

3. Sněm.

Sněm je nejdůležitější akcí svého druhu v Lize lesní moudrosti, kterou v této podobě zavedl Ernest Thompson Seton.

Sněm se pohybuje na hranici obřadu a slavnosti. Dalo by se zjednodušeně říci, že je to slavnost, která sestává z mnoha obřadních částí, prokládajících jednání o důležitých věcech. To je jeho hlavním účelem. Seton také nechal prostřednictvím sněmu na lidi působit kouzlo ohně a malebnost, používaje ho tedy jako výchovného prostředku. Pro současné lidi je opravdovou slavností, na kterou se předem připravují.

Sněm se může konat (u většiny kmenů čtyřikrát do roka, u LLM jednou ročně, kdykoli jindy podle potřeby) podle podmínek buď v přírodě nebo ve městě. Ve městě, kde se koná výjimečně, nahrazují v předvádění symboliky čtyřnásobného ohně oheň svíčky.

Zaměřím se zde na popis sněmu, jak jej lze vidět na Výročním sněmu Ligy lesní moudrosti a jak jej uvádí Seton.

Jeho konání dohodne kmenová rada na úrovni kmene nebo náčelnictvo na úrovni LLM. Sněm vede vedoucí sněmu. Bývá to většinou náčelník nebo muž s dobrými řečnickými schopnostmi. Během dne, kdy se koná, proběhne často - je-li čas a podmínky - potní lázeň a vždycky Rada orlích per. Kromě toho probíhají materiální přípravy (stavění hranice, dřevo na topení, výzdoba místa). Sněm se koná v otevřeném sněmovním kruhu. Ten může sestávat buď z laviček nebo z lenošek, indiánských opěrek z vrbových proutků. V čele sněmoviště stojí tzv. poradní skála, místo označené vlajkou LLM. Naproti ní je vchod. Rozsazení se liší kmen od kmene, nejčastěji však nejváženější osoby usedají do čela.

Těsně před započetím sněmu se - jak už bylo řečeno - všichni připravují. Oblékají se do slavnostních šatů (většinou indiánských), zdobí se ap. Všichni nosí woodcrafterské šerpy nebo roucha.

Na začátku sněmu zazní svolávací signál kmene Zuňi. Všichni vejdou do sněmovního kruhu a zůstanou stát na svých místech. Při rozsazování lidí, která nemají určená místa, pomáhají například členové Psího spolku.

Vedoucí sněmu pak zvolá: "Zapalte oheň třením dřev." Mimo kruh člověk předem určený zapálí oheň třením dřev. Předem vybraných pět lidí drží pět pochodní. Čtyři z nich představují čtyři světla, paprsky, woodcrafterského zákona, pátá Velkého Ducha.

Následuje obřad čtyřnásobného ohně. Vedoucí sněmu opět zvolá: "Zapalte ohně čtyř světel." Po směru pohybu Slunce - protože tak se má chodit, říká se - pak vstoupí těchto pět lidí do kruhu a rozestoupí se do čtyř stran (první obejde kruh celý až ke vchodu), přičemž pátý zůstává u vchodu. Postupně pak pokládají své pochodně na hranici a pronáší přitom „Zapaluji oheň...„ a znění toho kterého světla.

Posléze vedoucí sněmu pronese: "Zapalte oheň Velkého ducha." Poslední pochodeň vloží pátý člověk s odpovídající formulí do středu hranice. Všichni se pak odeberou na svá místa.

Poté obřadník vykoná dýmkový obřad. Tím je sněm považován za zahájený. Dále pak následuje určitý přesně daný sled bodů programu. O některých z nich, o těch, které mají obřadní složku, bude za chvíli řeč.

O úctě ke sněmovnímu rituálu říká sám Seton: "Aby se docílilo výsledku, musí vůdce udržovati v každém čase důstojnost sněmu. Zálesácká atmosféra nechť proniká sněmem každou minutu... Ledabylý sněm muže zkaziti k němu úctu pro vždy."

Sněm končí kolektivním zpěvem modlitby kmene Omaha," hymny" woodcraftu.

4. Obřady konané na sněmu.

Následující obřady se konají pouze na sněmu, protože jde o dosažené výkony, které si zaslouží slavnostního rázu.

Obřad udílení orlích per

Jde o oficiální, slavnostní předání orlího pera za splněný čin. Žadatel tu stojí sám za sebe, sám se obhajuje.

Popíšu nyní tento obřad tak, jak jej dělá náš kmen. Vedoucí sněmu ohlásí bod programu: udílení orlích per. Náčelník Rady orlích per vezme pasovací kopí, postaví se a vážným hlasem se zeptá: "Je zde na sněmu někdo, kdo by si chtěl přiznat nějaký čin?" Po chvíli se někdo ozve: "Ano, já." (Na pořadí nezáleží.)

Žadatel předstoupí a sám přednese svůj čin (má-li jich mnoho, přečte je najednou). U každého z nich uvede okolnosti plnění a svědkové na sněmu mu to mohou dosvědčit , když řeknou „Hajev„ nebo „Hau„. Obřadník se potom zeptá všech lidí na sněmu, zda někdo nemá nějakou připomínku či dotaz. (Činy už sice předtím prošly Radou orlích per, nicméně sněm má právo rozhodnutí Rady zvrátit).

Nejsou-li námitky nebo po jejich zodpovězení obřadník slavnostním hlasem pronese, že sněm mu uznává splněné činy a potřese mu rukou. Na sněmu se odehrává nadepisování a podepisování glejtů (ty si předem vyplní, aby se tu nezdržovalo), listin stvrzujících to které orlí pero. Žadatel poděkuje shromáždění za uznané pocty a odchází si sednout.

Udílení mimořádných orlích per a mistrovství má podobný průběh. Jen s jedním rozdílem. Předem se vybere člověk, který na sněmu o mimořádné orlí pero nebo mistrovství pro toho, kdo je má dostat, požádá. Buď je to jemu blízký člověk nebo kdokoli jiný. Náčelník ROP se pak ptá, zda je zde na sněmu někdo ví o někom, kdo si zaslouží udělení mimořádného orlího pera nebo mistrovství. Člověk, který pro někoho žádá, vyloží sněmu, proč tomu dotyčnému chce dát mimořádné orlí pero nebo proč ten dotyčný žádá o udělení mistrovství. A dále probíhá obřad stejně jako při udělování orlích per.

Základní rozdíl v těchto třech kategoriích (orlí pera, mimořádná orlí pera a mistrovství) je ten, že o mimořádném orlím peru ten, kdo ho obdrží, do té chvíle nic netuší.

Obřad udílení lesních titulů.

Náčelník ROP se ptá stejně i při udělování lesních titulů. Ten, který prohlásí, že někoho takového zná, i tady uvede, proč je to zrovna on a krátce pohovoří o jeho úspěších.

Všichni se pak na vyzvání postaví a obřadník se zeptá žadatele, zda splnil všechny podmínky pro udělení toho kterého titulu. Ten odpoví "Ano." Obřadník jej pak vyzve: "Tedy předstup před kmenový sněm a poklekni na levé koleno." Obřadník pak nad ním rozvine standartu z orlích per a slavnostně a důrazně říká: "Bratře XY, ve jménu Velkého Ducha, Ernesta Thompsona Setona - Černého vlka a zákonů Ligy lesní moudrosti, ti udílím lesní titul..." Pasuje žadatele dotykem standarty, vždy jedním dotykem za každou i již dříve přiznanou hodnost. Žadatel povstane, dostane glejt, přijímá blahopřání.

Obřad přijímání do Velké lóže.

Celý obřad uvádí E.T. Seton a v LLM se nedělá jinak. Přenechám tedy slovo jemu: "Při přípravě pro vstup do Velké lóže navštíví (přijímaný) nejprve parní lázeň (jestliže je v táboře); pokud tato chybí, vykoná horkou a očistnou koupel. Pak si vezme čisté šaty." Pak ho ohnivec odvede na bdění (viz níže).

"Poté je přiveden zpět do sněmovního kruhu. Vůdce nebo náčelník mu vysvětlí novou odpovědnost, kterou na sebe s novým postavením bere. Uchazeč odříkává dvanáct zákonů lesní moudrosti, přitom ukazuje jejich výčet na pískové kresbě čtyřnásobného ohně. Nakonec vůdce přes jeho rameno přehodí šerpu poct Velké lóže a slavnostním tónem řekne: "Udělením této šerpy, štítu Woodcrafterského řádu, prohlašuji tvé přijetí do Velké lóže za provedené." Podá novému členovi ruku s woodcrafterským pozdravem "Hau kóla" (Buď zdráv, příteli)."

Obřad přijímání do kmene.

Další částí sněmu, která má obřadní charakter, je přijímání nováčka do kmene.

A opět, obřady se liší kmen od kmene. A zde to platí více než u čehokoli jiného. Přijímání se u valné většiny odehrává na sněmu. Ve zvláštním bodu programu se náčelník zeptá, zda je na sněmu někdo, kdo ví o někom, že splnil zasvěcovací stezku do kmene. Zvedne se někdo, kdo byl předem vybrán podle podobných zákonitostí jako při udělování titulu lesní moudrosti a přednese něco o přijímaném, načež řekne jeho jméno. Ten předstoupí. Může se hlasovat. Obřadník - náčelník jej vyzve, aby poklekl na levé koleno a dotýkaje se woodcrafterské vlajky, dýmky, KLM či jiné kmenové svátosti opakuje či čte slib. Končí často rčením "Kmenové starosti jsou i tvé starosti." Ostatní členové mu blahopřejí.

Obřad udělování lesního jména.

Lesní jméno je cosi jako přezdívka, nicméně se od ní liší svoji významovou hloubkou. Bývá většinou indiánské (ale nemusí být) a udělují je členové kmene. Nelze tedy, aby se jedinec sám rozhodl, že si jej udělí. Takový člověk získá lesní jméno až po dlouhé době svého působení, mnohdy až za zvláštní zásluhy pro ostatní lidi a myšlenky woodcraftu. Jaké jméno to bude, si může vybrat sám nebo jej tajně vyberou členové kmene.

Poté, co takový člověk absolvuje bdění (nebo nemusí), koná se zhruba následující obřad. Na lístek papíru, březové kůry, jelenice či jiného materiálu se napíše staré jeho jméno. To se pak s určitými slovy v ohni a jedinec dostane nové jméno na onom druhém kousku. Celý obřad doprovází vhodně volená slova, která podtrhují význam tohoto obřadu.

5. Kde se všude používá obřadu čtyřnásobného ohně.

Tento obřad lze použít v podstatě kdykoli, kdy situace vyžaduje, aby byly znovu předveden obsah woodcrafterského zákona. Zahajuje setkání Malé i Velké lóže, koná se při setkání kmenů (v podobě svíček), vysypává se v podobě pískové kresby atd.

6. Obřad zpívání ranní a večerní písně.

Každé ráno na kmenové akci, která se koná alespoň částečně venku, vítá ranní píseň, nejčastěji kmene Zuňi podle E.T. Setona. Jde o "Wáhatahotaho" (původně píseň k přivolání deště) a "Sagažavej" (pozdravení Slunci). Dobu, kdy se jde spát, vyznačuje večerní píseň kmene Zuňi. Obě se zpívají sborově, s tvářemi obrácenými k východu či západu.

7. Bdění (vigílie) a vize.

Bdění neboli vigílie se v kmenech velmi používají.

Mnohé kmeny jej mají jako podmínku, zkoušku, ke vstupu do kmene. Před bděním se často odehrává obřad v potní lázni, který má člověka pro nadcházející zkoušku připravit. Počištění se odvede "na místo bdění, které je ukryté a vzdálené od lidí, nejlépe v lese, kde musí sedět sám a tiše a hlídat malý ohníček, oheň vigílií. Zde nesmí jíst, spát, mluvit ani číst, nikdo ho nesmí navštívit. Indián bděl nejméně celou noc. My požadujeme, aby uchazeč bděl nejméně tři hodiny, za rozbřesku, soumraku nebo v noci; ne však, když je slunce na obloze. Jestliže není možné, aby seděl v lesích, smí uchazeč sedět sám a tiše v místnosti a místo ohně smí použít svíčku v nádobce na oheň."

Někteří lidé v Lize lesní moudrosti údajně podstoupili obřad zvaný "hamblečeyapi", pláč o vizi. Jedná se o ryzí iniciační obřad prérijních Indiánů, spočívající v čtyřdenním postu o samotě, v jámě nebo na pahorku. Indián tam prosí o seslání vize, snu, daru prospěšného celému společenství. O této zmínce jsem nezískal více informací.

8. Obřad medicinového kola.

Obřad přejatý novodobou LLM od Indiánů a Setonem neuváděný. Jde o jakýsi typ skupinové terapie. Užívá se tedy ve skupině, kterou spojuje nějaké silnější pouto (např. to, že to jsou ženy, že jsou kmen atd.).

Na začátku obřadník řekne, proč se toto setkání koná a navodí pro tento účel atmosféru vhodně volenými slovy. Na obřadníkovi tedy velmi záleží. Aby obřad splnil svůj účel, uznávají všichni v Lize, že vyžaduje daleko větší schopnosti než kterýkoli jiný.

Začíná dýmkovým obřadem. Medicinové kolo spočívá v tom, že se dokola posílá nejprve dýmka, pak miska se šalvějí a potom třeba sladká tráva. (Tyto věci nejsou striktně dány.) Všichni sedí v kruhu a každý, ke komu dojde ten který předmět, může cokoli říci. Ostatní ho podpoří (ve chvíli, kdy končí a předává věc dalšímu) sborovým "Hau" nebo "Ahou". Obřad ukončuje posílání nádoby s vodou, které se všichni musí napít. Následuje hostina nebo nějaké malé občerstvení.

9. Obřad dívek.

V LLM se začíná mluvit o obřadu mladých dívek, zatím bez bližšího určení, proč by se měl dělat. U Indiánů se jednalo o "Slavnost panen". Snad nejznámější její podoba se vyskytuje u Apačů. Známa je rovněž u Siouxů a dalších kmenů. Spočívala v tom, že dívka se stávala ženou skrze soubor rituálních praktik, které se kmen od kmene lišily.

10. Svatba.

Tato slavnost se dělá velmi zřídka - a když se přece dělá, jde o akt, který nikoho k ničemu nezavazuje a jde spíše o hru. Za jakých okolností se k tomu lidé rozhodnou, se mi nepodařilo zjistit. Koná se pouze venku, v přírodě, nejčastěji na táboře, aby doladil indiánský kolorit. Provádí se následujícím způsobem: Nejprve muž a žena spolu s obřadníkem absolvují potní lázeň. Cílem toho je spojit jejich myšlenky ještě více dohromady. Poté se oba převléknou do slavnostního (indiánského) oděvu a vyvolávač mezitím vyhlásí, že se bude konat svatba, aby se všichni připravili. I oni se pak převléknou do slavnostního.

Oba dva jsou pak zahaleni do indiánské deky. Obřadník (ohnivec?) jim sváže ruce v zápěstí k sobě pruhem červené látky. Oba drží společně dýmku, kterou vykouří společně s obřadníkem. Tím je jejich manželství jakoby potvrzeno. Následuje rozdávání darů, které si připravili přátelé a soukmenovci a hostina, kterou připravila „nevěsta„ spolu s několika pomocnicemi. Zde je třeba říci, že i manželé Setonovi dělali svatební obřad, který pojímali jako obřadnější stvrzení právního aktu již učiněného.

III. Slavnosti

1. Tance. Písně.

Tance lesní moudrosti v současnosti neexistují a čekají na své obnovení, i když je Seton uvádí ve svém manuálu ke Svitku březové kůry. Seton uvádí původní indiánské tance uzpůsobené jako scénická podívaná, např. před kouřením dýmky. Někteří lidé v LLM se věnují indiánským tancům podle videokazet. Zahájením takového tancování je taneční obřad zvaný "velký vstup" (grand entry). Spočívá v tom, že všichni tanečníci tancují v neuspořádané řadě za hlavním tanečníkem, nesoucím dýmku, kopí nebo vlajku, obvykle za zvuků nějaké pomalé písně.

Zvláště v dětských kmenech se někdy zpívají tzv. bobrovky, indiánské písně uváděné Setonem a přezpívané B.Homolou. Ty se používají jako zábavné, některé z nich zaslechnete i při obřadech, to se však liší kmen od kmene.

2. Slavnosti slunovratu a rovnodennosti.

Každý kmen - pokud je slaví - je koná jinak. Některé kmeny z Midewiwinu s v indiánském oblečení sejdou v pražské Šárce na první jarní východ sluníčka, zazpívají mu ranní píseň a podepíší se na zakopanou listinu.

Wahpeton prováděl vítání jara tímto způsobem: Nejprve se zapálí oheň a vykoná dýmkový obřad. Lidé stojí okolo v kruhu. Zazpívá se píseň. Vybraný člen či členka kmene vysílá šíp nebo ozdobený oštěp jako pozdrav vstříc vycházejícímu Slunci. Čtyři páry pak odchází do čtyř směrů a odnáší dary Matce Zemi, malým bratříčkům ve vzduchu, na zemi i pod zemí (trochu zrní, semínka, drobky, nakrájené ovoce a zelenina, kousky loje nebo sádla na zavěšení na stromy ap.). Náčelník a další lidé pak hovoří o tom, co se podařilo a co je nutno napravit. Následuje se zpěv, tanec, pantomimou zobrazená nějaká událost, recitace básně či čtení úryvku z knihy. Poté vybraný člen jasně a krátce formuluje poselství kmene. Někdy následuje herní den, kmenová výprava a podobně.

Večer se koná velká slavnostní beseda, zábava a hostina.

3. Vánoce.

Snad každý kmen slaví vánoce pospolu a - jak se zdá - neubíhá přitom od českých tradic. Snad jen v tom, že se vrací mnohem více ke starým českým zvykům.

IV. Zvyky.

1. Pozdravy.

Pozdravy se liší člověk od člověka, neformálním pozdravem členů LLM je však "Hau kóla" (lakotsky „Buď zdráv, příteli"). Při loučení se používá "S modrou oblohou.„

2. Zvyky v týpí.

V týpí se dodržují indiánské zvyky. Nesmí se chodit přes ohniště nebo oltář. Nesmí se odhazovat cokoli do ohně. Když někdo sedí a vy potřebujete přejít před ním, měli byste se mu omluvit. Týpí je jako u Indiánů rozděleno na mužskou (pravá) a ženskou část (levá), což se ne vždy dodržuje. Záleží to patrně na kmeni nebo zastoupení jednotlivých pohlaví.

Když chcete vstoupit dovnitř, měli byste zaškrábat nebo zaťukat. Ozve-li se „Hau„ , lze vstoupit. Když nechce někdo být rušen, dá před zavřené dveře zkřížené větvičky, šípy ap.