2 Příroda a společnost, jejich vzájemný vztah

Člověk je součástí přírody, o tom zajisté není pochyb. Odnepaměti v ní žije, více či méně ctí všechny její zákonitosti. V jednotlivých obdobích, zemích a kulturách se pohled na přírodu poněkud lišil, přestože člověk přírodu vždy potřeboval ke svému přežití. V pravěku nejprve lovil, později obdělával půdu a jeho stáda spásala zeleň. Postupně docházelo k odlesňování krajiny a ještě později k budování sídel a velkých měst. Tím vším člověk přírodu měnil. Václav Cílek ve své knize Krajiny vnitřní a vnější píše: „Činnost člověka až do 19. století a někde až do 50. let 20. století krajinu spíš obohacovala, než ničila. … Pro naše předky byl vztah duše a krajiny samozřejmější.“ 3 Od roku 1950 dochází k prudkému nárůstu průmyslu, hustému osidlování krajiny a s tím souvisejícímu zastavování volné krajiny. Taktéž se mění volná krajina ve velké monokulturní plochy, je kontaminována půda, ovzduší i řeky a veškeré vodní plochy. Od dob, kdy člověk byl s přírodou spjatý po všech stránkách, jak vnitřně, tak existenciálně, došlo k poněkud nežádoucímu posunu. Člověk začal přírodu využívat jako surovinu nejen k přežití, ale také k mnohdy zbytečně komfortnímu životu. Využívání přírody zajisté ovlivnilo sociální vývoj celé společnosti. Tento trend naštěstí v posledních letech začíná ustupovat, otázkou zůstává, jestli se člověku ještě někdy podaří napravit škody, které napáchal. Václav Cílek dále píše: „Doufám, že odpověď na otázku, jaký smysl má příroda, nebudeme nikdy znát. Mnohem důležitější je tento smysl cítit… Ještě nedávno byla příroda div ne nepřítelem. Vzpomeňme si třeba, jak se psalo o pokoření Mount Everestu či o vítězství člověka nad kosmem, ale dnes se příroda stává spíš partnerem. Najednou víme, že bez mikroorganismů by během několika desítek let došlo k takovým změnám atmosféry, že bychom je nepřežili. Ukazuje se, že sice produkujeme stále více oxidu uhličitého, ale že mořský plankton jej také umí stále lépe „odbourávat“. Dalším posunem poslední doby je, kromě onoho pocitu sounáležitosti, rovněž stírání tradičního rozdílu mezi tzv. živou a neživou přírodou. Třeba právě zemská atmosféra není jakýsi neživý plynný obal, ale biogenní jev. Je výsledkem života celého globálního ekosystému.“ 4

Vztah k přírodě je záležitost každého člověka. Každý by si měl neustále odpovídat na otázky: Jaký mám vztah k přírodě? K čemu mě příroda vychovává? Co dává ona mně a co naopak já jí? Jak mě příroda ovlivňuje a jak já ji?

Člověk by měl žít v souladu s přírodou, je to jeho prvořadý úkol. Je jisté, že lidé v zemědělských oblastech nahlížejí na přírodu jinak, než lidé z velkých měst, trávící většinu času v místnosti. Jiný vztah k přírodě má kupříkladu lesní dělník, který je denně vystaven těžké práci v terénu a případné nepřízni počasí, jiný vztah k přírodě má kancelářský pracovník, který má přírodu spojenou kupříkladu se sportem, odpočinkem, nebo třeba s prací na zahradě. Otázka je, nakolik lze zahradu považovat za přírodu. Václav Cílek například tvrdí, že „Zahrada je něco, co stojí mezi člověkem a přírodou.“ 5 Lze se však domnívat, že většina lidí zahradu za přírodu považuje, už proto, že zahrada není pod střechou, je v ní klid, zpívají ptáci, voní květiny a rostou stromy a keře.

Výzkumná sonda na téma, jaký vztah mají k přírodě děti, je jedna ze součástí této práce. Lze se domnívat, že děti si nacházejí vztah k přírodě lépe než dospělí, neboť přirozeně přijímají vše, co se jim nabízí. T. G. Masaryk ve svých vzpomínkách na dětství poznamenává: „Dětských her bylo mnoho, všecky venku na vzduchu… Děti se mají nechat trochu řádit, dítě vyrostlé venku je vynalézavější, samostatnější a praktičtější… Kluci ve městě už tolik těch her neužijí, snad jim to teď nahradí skauting.“ 6 Woodcraft sice není totéž, co skauting, nicméně základní ideály jsou velmi podobné.

³ CÍLEK, Václav. Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán, 2010. s. 39, s. 104.
⁴ CÍLEK, Václav. Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán, 2010. s. 134
⁵ CÍLEK, Václav. Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán, 2010. s. 84
⁶ ČAPEK, Karel. Hovory s TGM. Praha: Československý spisovatel, 1969. 306 s. 14