Může myšlenka woodcrafu ještě působit?

Začnu trochu zeširoka. Jsem bez vyznání, nekřtěňátko. Nerada užívám slovo nevěřící, ale byla jsem vychovávána jako atheista. Přesto mám povědomí o desateru, které do té doby, než jsem se setkala s myšlenkou woodcraftu, pro mě bylo jakousi etickou normou. (Jen jsem se tiše podivovala, proč se podle tak dokonalých zásad lidé tak málo chovají.) Jedna věc mi však byla (a je doposud) proti srsti - ten imperativ! V jednoho boha věřiti budeš! Cti otce i matku svou! Nepokradeš! Nepožádáš…! Nezabiješ! Nemyslím si, že bychom se podle těchto zásad neměli chovat, ale ze zkušenosti vím, že lidé podstatně raději poslechnou nebo přijmou určitou myšlenku či normu za svou, není-li jim předkládána jako dogma, jako rozkaz, ale "jen" jako nenásilné doporučení.

Já dávám přednost příkladu. Vždyť člověk je součástí skupiny živočichů nazývané vyšší obratlovci (slovo "vyšší" není ve smyslu nadřazený, ale ve smyslu vývojovém). Těm je vlastní jeden typ chování, které se získává právě napodobováním druhých - příkladem. Nechci tady mluvit o příkladech kladných či záporných hrdinů z filmů a knih, nechci mluvit ani o tom, jak bychom se měli chovat, abychom byli následováni. Chci se zmínit o sobě, jak mě ovlivnil člověk, o jehož jméně, natož myšlenkách dnes mnoho lidí ani neví.

Jsem založením povaha dobrodružná, romantická, proto je logické, že jsem v dětství a mládí hltala nejrůznější dobrodružné časopisy, knihy a cestopisy, hluboce jsem prožívala i filmy s touto tématikou. K tomu se přičetl i vztah k přírodě, který ve mně probudili rodiče a moje teta s babičkou. S knihami Ernesta Thompsna Setona jsem se setkala bohužel až v dospělosti. První byli Dva divoši. Se svými vlastními dětmi jsem pak na každých prázdninách, na každé dovolené prožívala kousek jejich dobrodružství. Není proto divu, že, možná cestou osudu, jsem se dostala i do blízkosti jednoho woodcrafterského kmene. Když mě jeho náčelník oslovil, zda se nechci stát členkou, připadala jsem si příliš stará, příliš dospělá. Pak jsem si ale přečetla Knihu lesní moudrosti a především Svitek březové kůry a už jsem "jela". Zvláště Svitek mě pohltil zcela, protože jsem se nikdy ve svém životě ještě neshledala s tak dokonalým, nenásilným výchovným programem, který je skutečně pro všechny, který neurčuje věkové hranice.

Když jsem pročítala Knihu lesní moudrosti a dostala jsem se ke kapitole Základy lesní moudrosti, přemýšlela jsem, proč není právě Zákon lesní moudrosti - Zákon čtyřnásobného ohně tím nejrozšířenějším morálním kodexem lidstva. Ve zkrácené formě, v jaké se většinou vykládá čtyřnásobný oheň na kmenových sněmech, nevyzní tak dokonale. Přečte-li si však člověk nebo vyslechne-li si Zákon v plném znění třeba na Velkém sněmu Ligy lesní moudrosti, musí se zamyslet nad genialitou jeho autora. Samozřejmě i tady se používá rozkazovací způsob. Ale nikdy jsem tam ten vykřičník neviděla a ni neslyšela. Zní to spíš jako jakési nabádání, doporučení, rada, že takto žít by bylo krásné pro všechny.

Ráda bych vybrala z každého světla něco, co mi připadlo nějakým způsobem zvláštní, něco, co v běžném světě (samozřejmě beru svět středoevropský) jsem moc neslyšela a neviděla.

Světlo síly. O něm jsem si při prvním letmém seznámení myslela, že se jedná o sílu fyzickou. Po přečtení mi byl jasný můj omyl. Světlo síly vyjadřuje sílu duševním. Z něj na mě nejvíc zapůsobilo toto: Mlč, dokud hovoří starší, a prokazuj jim úctu i jinak. Chovat se podle toho - to už vyžaduje hodně duševní síly. Asi nemusím uvádět příklady, ve kterých právě toto okolo sebe příliš nevidíme. Samozřejmě já už se dostávám do věku, kdy stojím na té druhé straně, na straně těch starších a mám možná blízko s mentorování typu "Jó, ta dnešní mládež, to za našich mladých let nebývalo…" atd. Bývalo. Ale asi trochu míň, nevím.

Světlo lásky pro mě bylo asi takové "nejobyčejnější". Asi proto, že jsem založením optimista a mám hluboké sociální cítění. Pouze ten jeden dobrý skutek denně - to mi připadlo trochu jako vstřícný závazek. No dobrá.

Ze Světla krásy mi je nejbližší - Rozuměj svému tělu a měj k němu úctu. Je chrámem ducha. Cítíte to taky tak? Jednotu těla a ducha? Že musíme svému tělu rozumět, znát jeho potřeby, bolesti, chránit ho, vždyť jiné už nedostaneme. Péče o tělo, které skutečně je chrámem našeho ducha - to by bylo na samostatný příspěvek.

Světlo pravdy mě snad vždy oslovovalo a oslovuje nejvíc. Už jako malá jsem četla povídku Čestné slovo, byla o malém chlapci, který dal svému staršímu kamarádovi čestné slovo, že neopustí místo v parku a skutečně tam vydržel až do tmy. Povídka je od ruského autora, proto dnes není populární, ale ve mně něco zanechala. Stejně jako třeba Timur a jeho parta. Myslím si totiž, že nezáleží na národnosti, na době, že morální zásady jsou v každé době stejné, nebo by alespoň měly být.

Protože Světlo pravdy je pro mě opravdu nejsilnější, chci se tu zmínit o tom, co je pro mě asi skutečně nejdůležitější. Buď pokorný. Uctívej Velkého ducha a respektuj víru jiných. Tím se vlastně dostávám na začátek svého příspěvku. K víře, atheismu, respektu, k woodcraftu. Jsem ráda, že Seton pro vyjádření duševního vztahu k přírodě, k věcem okolo nás, k věcem třeba nevysvětlitelným či nevysvětleným se obrátil k Indiánům, k jejich kultuře, k jejich víře. Velký Duch pro mě neznamená jednoho člověka, respektive jednu bytost, je pro mě všechno to, o čem jsem se už zmínila. A respektování víry druhých? To by mělo být prvním větou v každé ústavě každého státu, první větou základních norem každého lidského seskupení.