Ve stopách severoamerických indiánů: Kořeny českého environmentalismu ve woodcraftu

Neznám palčivější otázky na světě, než je otázka ochrany přírody. Proti ní všechny otázky politické, sociální, vědecké i náboženské mizejí jako stín, neboť bez divoké přírody zachvátí všechny lidské snahy a všechen lidský pokrok choroba pýchy a rozkladu, osudné lidskému pokolení.

Miloš Seifert, Zachování Iowy, 1926

Cílem tohoto příspěvku je uvést několik argumentů na podporu hypotézy, že myšlenková orientace a praktická náplň českého environmentalismu v posledním půlstoletí – důraz na skromný životní styl, dobrovolnou brigádnickou činnost na pomoc přírodě, pobyt a výchovu v přírodě, práci s mládeží, ale také na solidní přírodovědecký základ a prozumění – je dědictvím woodcraftu v pojetí Miloše Seiferta.

Přibližně před deseti lety se při mém výzkumu historie českého environmentálního hnutí začaly stále zřetelněji rýsovat indicie, že pro vysvětlení jeho základní ideové orientace a hlavních forem aktivit je třeba sledovat stopu, která vede do poměrně vzdálené historie. Při dotazech na osobní historii aktivistů, jejich formativní vlivy a motivaci pro tuto činnost se opakovaly odkazy na tradici pobytu v přírodě, na dobrodružnou literaturu ze severoamerického prostředí, na skromný životní styl a na inspirativní vztah indiánů k přírodě. Respondenti sice nebyli schopni identifikovat nějaký společný základ jimi zmiňovaných podnětů a vlivů, bylo ale evidentní, že tyto konkrétní vlivy vycházejí z nějakého ucelenějšího myšlenkového systému ukrytého v minulosti. Zlom v pátrání přišel při četbě knižního rozhovoru se zřejmě nejvýznamnějším představitelem angažovaných ekologů-přírodovědců 70. a 80. let – Bedřichem Moldanem. Ten na otázku, jak přišel ke svým přírodymilovným postojům, odpověděl:

“Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct let, stal jsem se v Děčíně členem vynikajícího woodcrafterského kmene. [...] Chodili jsme do přírody a tábořili pod vedením osvíceného lesníka Klena. To byl člověk nesmírně pevných zásad a naprosto jasných principů, které vycházejí ze Seatona (sic!) a woodcrafterských idejí a zahrnují až extrémní skromnost a schopnost vyjít s málem. Když jsme chodili do přírody, vždycky jsme se snažili být maximálně soběstační a nesměli jsme po sobě zanechat jakékoli stopy...“ (Papoušek, 2000).

V následujících rozhovorech s aktivisty, v nichž jsem se na téma woodcraftu cíleně soustředil, vazba českého environmentálního hnutí na woodcraft vyvstávala stale zřetelněji, a to jak u aktivistů předlistopadových, tak polistopadových. Ze starší generace se k Setonovi, indiánské inspiraci, woodcraftu a k přímé znalosti přírody hlásili, mimo jinými, zakladatel a vedoucí osobnost první moderní (poválečné) ochranářské organizace (nejprve, od roku 1958 Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea, mezi lety 1969 a 1979 pak transformovaného do samostatné organizace Tis) Otakar Leiský, význačná osobnost Tisu a Českého svazu ochrany přírody, propagátor ekumenického skautingu a ekologický novinář Ivan Makásek a jeden ze zakladatelů Hnutí Brontosaurus a profesionální ochránce přírody Václav Petříček. Z polistopadových aktivistů to byli např. spoluzakladatel Hnutí Duha a novinář Jakub Patočka a druhá ředitelka Greenpeace Česká republika Hana Pernicová.

Pro přijetí Setonova výchovného programu vycházejícího z idealizované postavy indiána byly v české společnosti počátkem 20. století vhodné podmínky. Glorifikaci severoamerických indiánů a solidaritu s nimi lze v české společnosti vystopovat zhruba do poloviny 19. století. Kniha Poslední Mohykán byla do češtiny přeložena již v roce 1852. Kožíšek (2008) připomíná, jak, inspirován touto knihou, si český národní malíř Mikoláš Aleš hrál v dětství s bratrem na indiány a v dospělosti vytvořil cyklus obrazů s indiánskou tématikou. J.V. Sládek popisoval utrpení indiánů, se kterým se setkal během svého pobytu v USA, ve své básnické tvorbě i v novinových článcích. V roce 1888 vyšel první český překlad knihy Karla Maye. Jeho dobrodužné knihy odehrávající se v prostředí Divokého západu napsané v duchu žánru “vznešeného divocha” se staly v českém prostředí nesmírně populární po celé následující století. Není tedy překvapivé, že Setonův woodcraft, jenž v sobě propojoval výchovný program inspirovaný teorií rekapitulace, soubor praktických dovedností nutných pro přežití v divočině – tedy woodcraft v původním americkém slova smyslu, a indiánské rituály a indiána jako vzor vhodný k následování, byl pro mnoho lidí v českých zemích velmi atraktivní.

O zprostředkování Setonových myšlenek českému publiku se zasloužil gymnaziální učitel Miloš Seifert. Pro hypotézu zformulovanou v úvodu tohoto příspěvku je klíčové, že Seifert Setonův výchovný program nejen přetlumočil a tvůrčím způsobem upravil na české podmínky, ale hlavně jej posunul do nové roviny. Jako učitel biologie byl Seifert také velmi zaníceným ochráncem přírody. Seifertova role jako průkopníka české ochrany přírody a jeho zásadní vliv na celkové pojetí ochrany přírody v české společnosti jsou, až na výjimky (Makásek, 1991; Kožíšek, 2010), přehlížena jak historiky českého woodcraftu, tak historiky i praktiky ochrany přírody. Příznačné je, že ačkoliv řada vedoucích představitelů českého environmentálního hnutí v posledních 30 letech odkazuje na woodcraft jako silný zdroj inspirace, přímo na Seiferta se neodvolává nikdo. Seifert sám si na woodcraftu cenil především jeho ochránářského potenciálu: „Ačkoliv je woodcraft současně též hnutím pacifistickým, abstinentním, náboženským atd., je především hnutím za ochranu přírody“ (Seifert, 1925).

Seifert zdůrazňoval význam táboření se skromnými prostředky a důležitost manuální práce - jako vysazování stromů a rozvěšování ptačích budek - jako aktivit, které přispívají k rozvoji pozitivních postojů k přírodě. Odvolávaje se na americké vzory, Seifert také propagoval přímou účast lidí na ochranářských projektech prostřednictvím vytváření ochranářských spolků, jež by se zapojovaly do dobrovolné brigádnické činnost. (Seifert, 1926). Seifert viděl přírodu jako ideální místo pro budování charakteru a výchovu člověka: „Je třeba naši městskou mládež, tolik blaseovanou, odvésti do přírody, ale ne aby se tam kuchařilo, stavěly stany a znepokojovali obyvatelé, ale aby se naučili hoši dívat, přemýšlet a milovat její krásy a záhady. Ne přírodu považovat za dekoraci a kulisy lidských zábav, ale za předmět studia a přemýšlení a sebe za jedinou složku, nepodstatnou“ (Seifert, 1920).

Seifert usiloval o šíření svého pojetí ochrany přírody také v profesionálních ochranářských kruzích a to zejména prostřednictvím oficiálního časopisu Svazu okrašlovacích spolků Krása našeho domova. V průběhu 20. a 30. let se zaměření tohoto časopisu změnilo – z periodika věnujícího se amatérské činnosti místních okrašlovacích spolků se stal „platformou oficiální a vědecky zaměřené ochrany přírody v Československu“ (Librová, 1986). Šéfredaktorem Krásy našeho domova byl zakladatel české vědecké ochrany přírody Jan Svatopluk Procházka, kterého Seifert roku 1925 získal pro funkci předsedy Ligy pro výchovu přírodou – Moudrost lesa.

Zdá se, že Seifert s Procházkou tak ve 20. letech zahájili dlouhodobý trend charakterizující nemalou část české vědecké ekologické obce. Od té doby řada českých ekologů-přírodovědců dokázala sladit svou profesní činnost založenou na vědecké a technické racionalitě s romantikou woodcraftu a s duchovními a kulturními myšlenkami vyzdvihujícími hodnotu výchovy jednotlivce prostřednictvím přímé zkušenosti s přírodou.

Literatura:

Kožíšek, F. (2008): Jihočeský indián Mikoláš Aleš. Drn, ročník 15, číslo 1, s. 7-8.
Kožíšek, F. (2010): Nejsnílkovatější snílek. Gymnasion, 22. března 2010, dostupné na http://www.gymnasion.org/archive/article/nejsnilkovatesji-snilek-0
Librová, Hana. (1986): Počátky ochrany přírody jako zájmové činnosti. Sborník prací filozofické fakulty Brněnské university, svazek. 30, s. 43-54.
Makásek, I. (1991): Ahimsa. In Setkání s Woowotannou. Sborník vzpomínek a vyznání pamětníků prof. Miloše Seiferta k 50. výročí jeho úmrtí. Praha: Liga lesní moudrosti, s. 23-27.
Papoušek, J. (2000): Hovory o ekologii. Cesty k trvale udržitelnému Česku. Praha: Portál.
Seifert, M. (1920): Přírodou a životem k čistému lidství: příručka českých junáků. Praha: Dědictví Komenského.
Seifert, M. (1925): Woodcraft a ochrana přírody. Krása našeho domova, ročník XVII, číslo 3, s. 45-46.
Seifert, M. (1926): Zachování Iowy. Krása našeho domova, ročník XVIII,číslo 3, s. 36-39.