Dětský údiv nad světem
Josef Bláha - Řešetlák
Byl to živý sen - ale já pevně věřím na první vzpomínku. Batolím se v trávě a nepřestávám žasnout. To barevné je kytička a tohle s těmi nožičkami jako vlásky, to je brouček. Leze mi po prstíku, a najednou - frr - je pryč. Když za ním zvednu oči, uvidím nebe s bílými obláčky, letícího ptáka i korunu staré vrby, ze které přímo vedle mne spadla před chvílí chlupatá housenka, co mne trochu vyděsila…
Vzpomínka druhá - velká přátelská rvačka ve třinácti při jedné z klukovských bitev. Opojný pocit vítězství, když se mi podařilo položit soupeře na lopatky. Cukal se a mlátil sebou, přesto jsem ho ale při počítání udržel. Chuť krve z málem překousnutého jazyka. Škrábance a modřiny, rozbolavělé svaly. Únava a bolest tak nečekaně příjemné, že tě to přiměje navštěvovat tělocvičnu, posilovat, plavat, později opouštět zdi města, táhnout silnicemi i pěšinami, šplhat po skalách a tisknout si ruce se stejně postiženými kamarády.
Vzpomínka třetí přerůstá do současnosti a reality. Stárnoucí, tloustnoucí a líné tělo. Blikající obrazovky televizí a počítačů. Elektronický les, virtuální houby, umělé květiny, o něž se nemusíš starat. Pocit marnosti, nejisté hledání i tápání v prachu a smogu, ve vzduchu, který je plný akustických vln a signálů.
A přece, když zvedneš hlavu, je vidět mezi dráty pořád modrá obloha, na níž ještě přelétávají ptáci. Aspoň na chvíli zatoužíš znovu se přiblížit úžasu i bolesti svého dětství a mládí. Nastavit štít všem negacím, které tě zvolna stravují. Proto odcházíš znova objevovat své staré vzpomínky a sny, pokorně vztahuješ své ruce k nebi s prosbou o pomoc. Woodcraft je pro mne stále ten dětský údiv nad světem, bez něhož bych nemohl žít a ke kterému se přes svůj věk neustále vracím. Vím, že nejsem sám.