Jak přispívá alchymie woodcraftu k osobnímu vývoji

Jeden překrásný příběh vypráví o chlapci Santiagovi, který opustil své stádo ovcí, aby se přeplavil přes Gibraltar a putoval přes celou poušť až k egyptským pyramidám jen proto, že věřil svému snu - totiž že tam nejde poklad. Cesta to nebyla přímá. Na několika místech téměř zakotvil: u sklenáře, kde vydělal velké množství peněz a mohl spokojeně žít v bohatství; v oáze, u dívky, která k němu od věků patřila a mohl žít do konce života v lásce; mezi pouštním lidem, kde získal význačné postavení a mohl žít ve společenské úctě; u nepřátelského kmene, kde mohl položit život. Přesto putoval dál za svým snem, aby zjistil, že poklad leží v jeho domovině, přeneseně v něm samém. Cesta samotná se v tomto krásném podobenství Paula Coelha stává alegorií osobního vývoje; je sama o sobě cílem a to, co na ní nasbíráme, slouží pak nám i ostatním. Osobní (tj. duchovní) vývoj je to, co prožíváme v každodenních rozhodnutích, prožitcích, setkáních a podobně - ať chceme či ne. Skrze osobní vývoj, vývoj naší duše, se stáváme tím, kým ve skutečnosti jsme.

Cílem mého zamyšlení bude moderněji a mýma očima člena kmene starších podívat se na woodcraft jako na prostředek k utváření cesty lidské osobnosti životem a zhodnotit to, jak je tento nejpodstatnější prvek woodcraftu v současné Lize lesní moudrosti skutečně praktikován. Neboť ve skutečnosti osobní vývoj nalézáme za vším, co se ve woodcraftu skrývá.

Woodcraft, v té podobě jak jej známe dnes, je jednou z alternativ, které při osobním vývoji člověka mohou mít svou sílu. Je svobodnou cestou - nenabízí řešení, zavedené postupy ani guruy. A pokud někdo něco takového ve woodcraftu nalézá, je jistě na zcestí. Spíše než instantní vírou je tavicím kotlíkem, souborem prostředků a nástrojů, které teprve ve směsi založené na vlastním zájmu vyvíjet se jsou účinným elixírem. Woodcraft je jednou z cest - podobné nebo jiné nabízí mnoho jiných skupin. Proto ten, kdo by woodcraft vynášel jako jedinou a nejlepší cestu, zcela jistě nemá pravdu. Nástroje a podněty, které poskytuje woodcraft, jsou svou niterností, intimností prožitku velmi pozoruhodné a zvláště vhodné pro některé lidi (a pouze pro ně) v dnešní společnosti.

Liga lesní moudrosti - dosud se považující za hlavní představitelku a formovatelkou kánonu woodcraftu v České Republice - je klasickým společenstvím navzájem provázaných malých sociálních skupin, skupin face-to-face, jakých známe v čase i prostoru na tisíce. Takový systém organizace v moderní společnosti je však pro rozvoj jedince naprosto vyhovující. A to hned z několika důvodů.

Zaprvé: malé skupiny (kmeny, klany, rody) byly pro člověka odjakživa důležité. Ani v západní městské společnosti tomu není jinak. Každý jsme členy mnoha skupin a hráči mnoha rolí - a jednou z nich je i woodcrafterský kmen. Sám o sobě je pocit příslušnosti k nějaké ucelenější skupině (kterou woodcrafterský kmen beze sporu je) podstatný pro osobní vývoj. Na druhou stranu je tu samozřejmě nebezpečí identifikace se skupinou - pak je individuální vývoj vždy ohrožen.

Za druhé, woodcraft v sobě spojuje dva prvky: moderní a tradiční. Vykořeněnost z tradice je pro mnoho lidí dnes závažným psychologickým problémem. Proto je náhražka tradice ve vlastním pojetí života Indiánů Severní Ameriky apod. pro nás velmi lákavá. Nutno říci, že jde o náhražku velice účinnou. Ne, náhražka není to správné slovo, jde spíše o prostředek k navázání vztahu s tím, co je tradiční. Nejde samozřejmě v důsledku o únik od teplých sprch, televize a západní kultury. Woodcraft na druhé straně představuje též otevřenost modernosti - při putování používat moderní materiály, orientovat se v kulturním dění atd. A právě v tomto obapolním (tj. navzájem se v jednotlivci mísícím) rozdělení činností je podle mě woodcraft dnes velmi cenný. Pomáhá totiž jedinci nalézat vztah k "prvotnímu člověku" (tj. hlubším vrstvám naší duše) a skrze něj pak k lepšímu chápání naší společnosti, našeho světa a sebe sama. Vidíme, že členové správně fungujících woodcrafterských kmenů jsou v každodenním životě mnohem otevřenější než mnoho jejich vrstevníků. Naproti tomu nesou často právě pro toto sepjetí s tradicí cejch podivínů. Otevřenost novým vlivům je přímo programovým bodem woodcraftu, přesto tak tomu ne vždy v moderní Lize je.

Za třetí, cítím, že jedním ze základních prvků, kterým woodcraft v našem pojetí přispívá k osobnímu vývoji člověka, je táboření ve volné přírodě. Až rodinná atmosféra týpiového tábora mě vždy naplňuje pocitem míru a provázanosti všeho se vším, tak intenzivním prožíváním přítomnosti, že ta se stává jakoby slavností. Lidé tábořící v týpích nebo podobných obydlích k sobě mají mnohem blíž než titíž lidé ve městě. Nalézají totiž to, co lidé dříve dennodenně prožívali: nutnost postarat se o sebe a nutnost vzájemně si pomáhat. Spolu s kulisou přírody, věcmi, které si táborníci vyrobí vlastníma rukama (neboť k těm má člověk vždy jiný vztah než k věcem, které si koupí), spolu s morálními zásadami woodcraftu, spolu s obřady (které dostávají osobnější a zjevnější náboj) a spolu s malebností - tedy smyslem pro krásu a vnímání krásy - zasahují lidskou duši do hloubky. Tyto zážitky - a dosti často i ty negativní - jsou pro vývoj jedince klíčové, protože zanechávají - pod správným vedením - přetrvávající otisky.

Za čtvrté: vzájemná pomoc uvnitř kmene je nezbytným předpokladem správného osobního vývoje jedince. Nejenže si členové poskytují zpětnou vazbu (i když mnohdy není tato zpětná vazba příliš ideální), ale vzájemně se i podporují, ať už psychicky nebo i konkrétními činy. Touha ovládat ostatní - tak běžná v denním životě - by zde měla ustupovat do pozadí a pokud je woodcrafterské společenství zdravé, jsou lidé opravdovými přáteli. Sdílení všech prvků woodcraftu (a samozřejmě nejen jich) je opravdovým požehnáním pro jedince a následně i pro kmen.

Filozofie woodcraftu nechce vytvořit z lidí masové tvory, kteří fungují tak, jak mají, a podporují své vedení. Ba právě naopak - v dnešní masové době je nutné, aby člověk byl schopen přemýšlet a aby se stával tím, kým se stát má, jak je to obsaženo v jeho osobním založení - a k tomu právě filozofie woodcraftu vede. A pokud člověka situace zahltí natolik, že již není schopen ji zvládat, aby mu kmen, tj. přátelé pomohli.

Za páté a za poslední: idea celoživotního vzdělávání je zároveň ideou celoživotního duchovního vývoje. Tím se vracím na začátek: není to ustrnutí na jednom místě, například dovedení k dokonalosti táboření v týpí. Pak by se totiž táboření mohlo stát rutinou s přesně zavedeným harmonogramem, postupem a rozvržením prací. Stalo by se pouhým "kempováním". Proto musí být neustálý vývoj a jeho osobní promýšlení skrze vigilie, bdění, obřady potních lázní, debat na morální a jiná témata a dalších kladen ve woodcraftu na čelní místo. Dobrým příkladem nám mohou být staří woodcrafteři, kterým kdyby mělo patřit jediné poděkování, pak by to bylo právě a především za tuto cennou službu pro nás mladé.

Ve výčtu by se dalo pokračovat i dál, nicméně cítím, že ty nejdůležitější body jsem zmínil. Tak, jako woodcraft propojuje tradiční a moderní, spojuje manuální činnost s činností duševní, službu pro ostatní s prací na sobě. Ačkoli je vnímán přes prizma přírodních národů - rčení typu "vy jste ti Indiáni" není neobvyklé - vychází v základu z křesťanských hodnot a jako takový by měl být brán. Woodcraft je především morální systém a je proto cestou ve smyslu Coelhova příběhu. Je prostředníkem, průvodcem a mnohdy i překážkou jednotlivce v osobním vývoji. Je jednou z mnoha cest. Podobné prvky určitě najdeme i v jiných woodcrafterských společenstvích (nejen v LLM) i skupinách newoodcrafterských. Nikde se však nevyskytují pohromadě a právě pro tuto vpravdě alchymistickou směs je woodcraft zajímavou cestou pro život.